Asi se nenajde někdo, kdo by v životě neslyšel o lysohlávkách, tzv. magických houbách, zvláště když u nás rostou téměř na každé druhé louce. Vyzpovídali jsme pro vás našeho předního odborníka, RNDr. Jana Borovičku, Ph.D., který výzkumem lysohlávek strávil mnoho let. Znali lysohlávky naši předci? A jaká všechna rizika jsou spojena s jejich užíváním?
Několik let jste pracoval na výzkumu lysohlávek. Jak jste se k tomuto tématu vůbec dostal?
Mě houby zajímaly vždycky, ale když jsem byl na gymplu, najednou všichni začali řešit drogy, mj. lysohlávky a ptali se mě, proč když jsem mykolog, tak o tom tématu něco nevím. A já musel konstatovat, že opravdu moc nevím. Tak jsem začal pátrat v literatuře a mluvit s mykologama, které jsem znal a postupně jsem zjišťoval, jaké lysohlávky u nás teda vlastně rostou. Nakonec to vyústilo v desetiletý výzkum, kdy jezdil jsem po České republice, sbíral jsem lysohlávky, fotil jsem je, studoval pod mikroskopem, srovnával jsem je… Dostával jsem i houby ze světa, nejen z Evropy, ale i ze zámoří. Výsledkem byla práce, ve které jsme popsali nějaké nové druhy a já potom publikoval přehlednou studii s klíčem k určování.
Tím se jakoby uzavřela první kapitola a nastoupila kapitola druhá. Dostal jsem možnost naučit se pracovat s DNA a začal jsem ty houby tedy porovnávat molekulárně, na základě sekvence genů. Tam se ukázalo, že řada závěrů, ke kterým jsme dříve dospěli, je mylná. Zjistili jsme, že to, co jsme dříve považovali za více druhů, je ve skutečnosti třeba druh jen jeden. Teď už se tomuto tématu téměř nevěnuji, mám ho v podstatě za uzavřené.
Jaké lysohlávky tedy u nás rostou?
Houby, které jsem studoval, jsou tzv. dřevní lysohlávky. To jsou houbičky rostoucí na zbytcích dřívek, v listí a tak podobně. Druhá velká skupina lysohlávek jsou travní druhy, anebo druhy rostoucí na nějakých pohnojených místech, nebo ze zbytků trusu. Sem patří lysohlávka kopinatá, u nás asi nejběžnější lysohlávka, která se sbírá na loukách. Když lidé experimentují s lysohlávkami, tak na ně jezdí buď do jižních Čech, anebo do okrajových pohoří, kde je sbírají na loukách. Ty dřevní druhy rostou hlavně na Brněnsku, na Moravě, kolem Jihlavy, hledají se v lesích. U těch dřevních je to tak, že tam, kde rostou opravdu hojně, se s určitou pravděpodobností najít dají, ale jinak je to o náhodě. Zatímco u těch travních druhů v době, kdy rostou, má člověk opravdu vysokou pravděpodobnost, že na ně narazí.
Jak jste vytipovával lokality, na kterých jste lysohlávky pro svůj výzkum hledal?
Člověk nejdřív začíná svůj výzkum u herbářových položek, i když přirozeně chce mít zkušenost s těmi houbami z přírody. Nejdřív se ale musí začít u toho sušeného materiálu, kterého je spousta, např. v Národním muzeu. Potom jsem si promluvil s našima mykologama, kteří o pár lokalitách věděli, tak jsem tam začal jezdit a člověk tak získal možnost si ty houby porovnávat v reálu. Po čase se trochu rozkřiklo, že dělám tenhle výzkum a začali mě zvát různí lidé, kteří mi buď dávali fotografie, nebo jsem na jimi doporučená místa přímo jezdil.
Jednou jsem hrál nějaké amatérské, hodně undergroundové divadlo na jakémsi obskurním festivalu v nějaké tvrzi na Vlašimsku a potom jsem měl přednášku pro punkery o lysohlávkách. Jeden člověk mě tam pozorně sledoval, pak mě vzal ke svému autu, otevřel autoatlas a tam měl označená místa po celé republice, kde se ty lysohlávky vyskytují. Na Moravě jsem potom díky tomu našel spoustu míst, kde ty houby skutečně rostly.
Dají se lysohlávky snadno zaměnit s nějakou jinou houbou?
Existuje čepičatka jehličnanová, což je smrtelně jedovatá houba, má úplně stejné obsahové látky jako muchomůrka zelená. Při zběžném pohledu vypadá skoro stejně jako lysohlávka. Dokonce roste na podobných místech ve stejné době. Z USA jsou známé smrtelné otravy, ale tam se tedy o tom hodně ví a hodně se na to upozorňuje. Nejsem si vědom, že by se někdo otrávil tady u nás, lidé se buď naučí je doopravdy určovat správně, nebo jich nesnědí tolik, že by překročili hranici otravy.
Mají lysohlávky toxikologický vliv například na játra či ledviny, nebo jen na nervovou soustavu?
Pokud já vím, tak ta houba je pouze „neurotoxická“. Účinné látky, které obsahuje, tedy psilocybin a psilocin, působí jen na mozek a ty změny, ke kterým dochází, by měly být reverzibilní. Rizika požívání tedy jsou (pomineme-li záměnu), že se člověk nevyrovná s tím stavem, do jakého ho lysohlávky uvedou a třeba si ublíží. Ještě se uvádí hypotetické riziko, že pokud má někdo skrytou duševní chorobu, třeba schizofrenii, tak lysohlávky mohou fungovat jako spouštěč.
Nedávno jsem četl poměrně novou studii, ve které byly srovnávány ze všech možných aspektů rizika drog a lysohlávky byly hodnocené jako droga nejméně riziková. Což je v určitém smyslu překvapující, protože ten stav, do kterého se člověk může dostat, může mít celkem grády. Co je ale zajímavé – s houbičkama není spojen černý trh. Rostou skoro všude.
Jaká je vůbec historie užívání lysohlávek? Existují nějaké záznamy?
Existoval kult, který byl ve Střední Americe. Tam se o houbách vědělo, ono jich tam taky roste spousta, takže ti původní obyvatelé je před příchodem křesťanů hojně užívali. Když přišli křesťané, kult tvrdě potlačili a docílili toho, že přešel do ilegality a během těch stovek let úplně prorostl s křesťanskou tradicí. Když byl tedy znovuobjeven v 50. letech 20. století, ukázalo se, že křesťané užívají halucinogenní houby. Měli pro to své vysvětlení, že lysohlávky jim seslala Panna Maria, protože oni nemají peníze na léky a houby mohou používat místo nich. Používali je k praktickým účelům při diagnostice a léčbě nemocí. Byl s tím spojený šamanský obřad, kdy houby užíval šaman a případně jeho klient. Nebylo to tedy jako u nás, kde se používají obvykle jen jako rekreační droga.
Otázkou je, zda naši původní předkové na našem území o lysohlávkách a jejich účincích věděli, ale člověk si tak říká, že je to pravděpodobné. Doklady ovšem chybí, přece jen je to už dávno (před příchodem křesťanství). Když dneska najdete obrázek připomínající lysohlávku třeba na stěně románské kapličky, tak co to znamená? Těžko říct. Rostlinné halucinogeny určitě známé byly, třeba durman či blín. Proč by tedy naši předkové neměli ponětí o houbách, které tu rostou tak hojně?
Rozhovor připravila Jana Nová, Science Café.
Máte-li zájem dozvědět se o tomto tématu něco více, neváhejte v úterý 8. března 2016 dorazit do pražské kavárny Potrvá.
