Povzbudivá poselství českých vědců v časech špatných zpráv
„Každá krize znamená nebezpečí i šanci – možnost změny k lepšímu. O nebezpečí už bylo řečeno dost… Soustřeďme se proto na ty šance. Koronavirová pandemie nám přináší především možnost podívat se do očí pravdě – a pak se podle ní zařídit. Pandemie viru Covid-19 není „dárek od netopýrů“, není to něco, co spadlo z nebe a s čím nemáme nic společného. V posledních dekádách se nové zoonózy, tedy nemoci, přenášené zvířaty, množí jako houby po dešti. Je to dané nebývalou expanzí lidstva do míst, kde dřív byly ekosystémy, které byly útočišti života – jiného než lidského. Mnoho druhů prostě vymře, jiné se ve snaze přežít uchytí jinde, často poblíž člověka – v plantážích či nedaleko zvířecích farem. Zde pak může dojít k přeskočení viru, který až dosud s člověkem nepřišel do styku, na hospodářské zvíře a pak na člověka anebo rovnou na člověka. Dalším faktorem rychlé expanze nových nakažlivých nemocí je urbanizace: lidé odcházejí z venkovských oblastí, kde je často velké firmy připraví o půdu či průmyslové zemědělství o obživu, na okraje velkých měst. Virus se v hustějším osídlení namnoží, pak „sedne do letadla“ (množství cestujících přepravených letadly se jen v poslední dekádě skoro ztrojnásobilo) a tak se může třeba z čínského trhu s luskouny a opicemi za pár týdnů ocitnout na pláži v Miami. Současné epidemie (stejně jako klimatická změna) jsou tedy přímým výsledkem neudržitelných praktik lidstva, které není schopné vidět důsledky svého neustálého hospodářského růstu a stále horečnějšího pohybu po planetě. Ano, je správné, že můžeme cestovat. Ale je opravdu dobrý nápad odlítnout na víkend do Londýna, nebo na dovču do Thajska, jen tak, pro povyražení? Je opravdu nutné dovážet mikrosoučástky pro výrobu z Číny? A jak je možné, že je letecké doprava o tolik levnější než třeba jízda vlakem, když je o tolik škodlivější pro planetu? To je typ otázek, který si snad konečně po koronavirové epidemii začneme klást. V tom případě využijeme šanci, kterou nám dala. Můžeme také přemýšlet, jaké máme vlastní zdroje (třeba zahradu, dílnu, slepice…) a sítě přátel a příbuzných. Naše vlastní dovednosti, nezávislé na komerční sféře, naše sítě přátel a vzájemná pomoc, možnost podpořit místního biofarmáře či drobného řemeslníka – to je nejen určitá jistota pro další krizi, ale – bude-li nás dost – i cesta, jak takovou krizi maličko omezit či oddálit. A zároveň možná i cesta k plnějšímu a důstojnějšímu životu. Na závěr ještě slova o naději – od Václava Havla: ‚Buď v sobě máme naději, nebo ne. Je to dimenze duše, nezávislá na nějakém pozorování světa. Naděje je orientace ducha, orientace srdce. Překračuje svět, který bezprostředně zažíváme, a je zakotvena někde mimo jeho obzor…Naděje určitě není totéž, co optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že to má smysl, nezávisle na tom, jak to dopadne. Je to především Naděje, která dává sílu žít a stále zkoušet nové věci.‘ Tož tak.“
Naďa Johanisová
ekologická ekonomka, katedra environmentálních studií Fakulty sociálních studií MU
Science Café Czech Republic přináší v době plné špatných zpráv poselství od českých vědců v akci #vedciprotitrudomyslnosti
