David Storch: Civilizace potřebovala šťouchanec

Povzbudivá poselství českých vědců v časech špatných zpráv

Minulé tři týdny, kdy nastupovala pandemie všude na světě, jsem strávil terénním výzkumem v Africe. Byl to neobvyklý terén – dopoledne jsme se pohybovali v savanovém ráji mezi slony, žirafami, zebrami a lvy, zatímco odpoledne a večer jsme propadali trudnomyslnosti při hltání apokalyptických zpráv z domova. Větší kontrast si lze těžko představit. Když jsem byl požádán, abych napsal něco povzbudivého, nic mě nenapadalo. Někteří mají za to, že globální zadrhnutí ekonomiky pomůže planetě. Já si to nemyslím, aspoň ne v prvním plánu. Jistě, emise oxidu uhličitého se určitě mírně sníží, jenže hlavním problémem planety nejsou emise, ale rostoucí lidská populace a tlak na využívání přírodních zdrojů – a ten kvůli této pandemii těžko poleví. Už během našeho výzkumu byl v národním parku, kde jsme bádali, pozorovatelný odliv turistů. Jenže bez turistů z Evropy a Severní Ameriky se africké národní parky neuživí a jen těžko budou bojovat s tlaky místní populace na jejich ekonomickou exploataci, pandemie nepandemie. Ochrana biologické rozmanitosti funguje díky možnosti dopřávat si jistý luxus, a tato možnost je v současnosti omezována, a to ze zcela racionálních a správných důvodů.
Přesto může být tato krize, ostatně jako každá jiná krize, taky příležitostí. Při diskuzích o stavu planety a ochraně její rozmanitosti často zazníval argument, že by sice bylo třeba trochu zvolnit v civilizačním samopohybu, ale že to není možné, poněvadž celá naše civilizace stojí na stále rychlejším globálním pohybu osob, strojů, kapitálu. Jenže právě tento pohyb vedl k pandemii – a dost možná se ukáže, že to bez něj docela dobře jde. Respektive že to jde dělat bez jeho hypertrofie; bez levného létání na dovolenou do Asie, bez převážení základních potravin z kontinentu na kontinent, bez gigantických mezinárodních sportovních akcí. A třeba taky zjistíme, že ochrana rozmanitosti Země nemusí být jen luxus. Jsme na jedné lodi, která se jmenuje Země, a všichni jsme zranitelní a vzájemně na sobě závislí, lidé, zvířata, rostliny. Třeba si konečně uvědomíme, že dlouhodobá udržitelnost (které se v případě lidského života říká zdraví) toho všeho je důležitější než trvalý růst stále se zrychlující civilizační mašinerie.