V úterý 14. září proběhne v Praze Science Café o schizofrenii. Inspirací pro vaše otázky, která budeme moci sami položit, může být následující rozhovor s jedním z hostů – prof. Cyrilem Höschlem. Otázky kladl Lukáš Soukup.
Dá se v posledních letech vysledovat ve vaší praxi nějaký trend v počtu či druhu psychických onemocnění? Co je podle vás příčinou tohoto trendu?
Na jednu stranu přibývá různých druhů závislostí, mezi nimi například patologického hráčství, a – zejména – demencí. Na druhou stranu ubývá některých klasických obrazů, jako byl třeba „hysterický oblouk“, katatonní schizofrenie apod. Velkou část těchto posunů lze připsat, kromě společenských proměn, především demografickému vývoji. Významné prodloužení střední délky života totiž vede k významnému nárůstu poruch typických pro vyšší věkové kategorie, jako jsou právě demence a degenerativní poruchy vůbec. Dožijí se jich i ti, co by jinak dříve zemřeli třeba na infarkt. Další příčinou relativního nárůstu duševních poruch je jejich vyšší záchyt díky osvětě a díky změně celého paradigmatu. Do hledáčku seriózní psychiatrické péče se dostávají poruchy stojící kdysi mimo (viz proměny líný-depresivní, hloupý-dyslektik, zlobivý-ADHD, zvrhlík-parafilik, senilní-dementní atd. atd.). Svou roli také sehrála alespoň částečná destigmatizace psychiatrie – odtabuizování a zlidštění jejího obrazu.
Co byste si přál, aby psychiatrie (a medicína obecně) v léčbě psychických onemocnění a péči o pacienty s psychickým onemocněním dokázala v příštích 20 letech?
Moc bych si přál, aby se definitivně rozluštila záhada schizofrenie a ruku v ruce s tím našla její kauzální léčba. Dosud vynalezená antipsychotika tuto chorobu sice léčí, ale nevyléčí. Kauzální léčba stále chybí. Dlužno ale poznamenat, že v poznání neurobiologie schizofrenie jsme už pokročili poměrně daleko. Přihořívá kolem glutamátergního systému přenosu nervového signálu v mozku, kolem možného vlivu prodělané infekce, a to vše u jedinců s určitou genetickou zranitelností. Naše laboratoře (Psychiatrické centrum Praha) se na tomto pokroku významně podílejí. Jistě se dále zpřesní a zefektivní léčba deprese a úzkostných poruch. Trochu složitější to bude s demencemi na atrofickém podkladě, protože mozkové buňky, jež odumřely, tam sotva někdo správně vrátí. Ale ani to není zcela vyloučeno.
Má rozvoj informačních/komunikačních technologií z hlediska možností spolupráce mezi lékaři, sdílení informací, sběru/zpracování dat, apod., nějaký zásadní vliv na vaši práci a psychiatrii obecně?
IT mají i v psychiatrii vliv dnes už nezastupitelný. Využívají se celosvětově ke komunikaci, ke sdílení velkého množství dat, ke zpracování obsáhlých souborů dat, k využití zobrazovacích metod mozku (bez výpočetní techniky by nebylo ani CT, ani MNR, ani PET) a ke zpracování signálu elektrické aktivity mozku (QEEG). K tomu je třeba připočítat i molekulární biologii a genetiku, jež se uplatňuje i v psychiatrii a výpočty při řešení genetických úloh zaberou někdy měsíce nepřetržitého chodu těch nejvýkonnějších počítačů. Je řada psychiatrů a psychologů, a to i u nás, kteří tyto metody ovládají a někteří z nich mají i matematické vzdělání.
Jak by mohla nebo měla vypadat léčba psychických onemocnění v budoucnosti, řekněme za 50 let?
Bude zahrnovat psychofarmaka a psychoterapii jako dosud, synchronizaci biologických rytmů, a navíc magnetické či elektrické stimulace mozku a možná i genové inženýrství. Také se v ní asi uplatní imunologie a léčba infekcí. Je otázkou, zda se uplatní implantáty a protetika.
Kdo nebo co pro vás osobně bylo a je inspirací a motivací ve vaší práci? Existují osobnosti a autoři, jejichž díla a myšlenky byste doporučil ostatním k nastudování, protože vám přinášejí inspiraci a povzbuzení?
Jako mladý jsem vzhlížel jednak k lidem vzdělaným, jako byl můj učitel Lubomír Hanzlíček nebo mí přátelé Jan Libiger či Alojz Rakús, jednak k lidem výzkumně tvůrčím, jako byli Vratislav Schreiber a Jaroslav Blahoš nebo čeští psychiatři, již se po emigraci uplatnili v cizině, jako Pavel Grof nebo Jan Volavka. Coby zralejší psychiatr jsem si k tomu přibral velké vzory z různých oblastí, v mezinárodní „diplomacii“ to byl (a je) především Norman Sartorius, charismatická postava, brilantní řečník v šesti jazycích, s ohromnou schopností řídit jakýkoli mítink a improvizovat na jakékoliv téma. V metodologii a statistice to je prof. Jiří Kožený, neprávem opomíjený velikán české vědy. Pointa je, že nyní, na sklonku kariéry, to jsou především mí kolegové a žáci, jichž si nesmírně vážím a bez kterých bych ani já ani český neuropsychiatrický výzkum nebyl to, co je. A koho že bych doporučil k nastudování? Tak třeba filosofa Karla Poppera nebo klasiky etologie Konrada Lorenze a Niko Tinbergena. Sociobiologie (Richard Dawkins) je rovněž inspirativní čtení. Každopádně dobrý základ pro modernější koncepce.
