Science Café > Praha > Petr Koura: K jazzové hudbě jsem se dostal přes historii

Petr Koura: K jazzové hudbě jsem se dostal přes historii

PhDr. Petr Koura, Ph.D. vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a v Ústavu českých dějin FF UK, v současné době přednáší na Katedře dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty UK. Ve svém výzkumu se věnuje českým politickým a kulturním dějinám 20. století. Je také laureátem Ceny Neuron pro mladé vědce 2015.

V předchozích rozhovorech uvádíte, že vás historie zajímala již od dětství. Co vás na ní bavilo tehdy a co vás u ní drží dodnes?

Ve zkratce by se dalo říci, že v dětství mě na historii přitahovala určitá jednoznačnost – dějiny pro mě byly příběhy o dobru a zlu, o hrdinství a zbabělosti. Bylo jasné, že Jozef Gabčík s Janem Kubišem byli hrdinové, zatímco Reinhard Heydrich zloduch. O protinacistický odboj jsem se začal zajímat již na základní škole. Později jsem se mu věnoval i v mé diplomové a rigorózní práci. Dnes mě ale na historii daleko více fascinuje, jak je nejednoznačná a nečernobílá – jak se hodnocení jedné historické události může v průběhu jednotlivých desetiletí měnit nebo jak jedna událost může být nahlížena z různých úhlů pohledu. A to i přesto, že Gabčík s Kubišem jsou pro mě stále hrdinové a Heydrich zloduch…

Vaše kniha Swingaři a potápky v protektorátní noci je multioborová a velmi rozsáhlá. Jak dlouho jste ji tvořil a jak náročné bylo vše související probádat?

Na knize jsem pracoval asi osm let, třeba jenom v loňském roce jsem řešil redakci, korektury a obrazovou přílohu. Náročné to samozřejmě bylo, chtěl jsem fenomén výstřední mládeže v době druhé světové války zasadit do širšího evropského a světového kontextu, tedy nezůstat jen u českého prostředí. Při psaní jsem tudíž využíval řadu cizojazyčných pramenů, které jsem jezdil studovat do zahraničí nebo jsem si je nechal zasílat.

Daly by se některé další mládežnické subkultury k té protektorátní přirovnat, nebo byli “bedly” a “potápky” natolik specifičtí?

Byli výjimeční, protože tehdy nebyly další subkultury mládeže, jako je tomu v dnešní době. Když chce dnes teenager sdílet se svými vrstevníky zálibu v nějaké hudbě či kulturním stylu, má na vybranou řadu možností. Ve čtyřicátých letech představoval fakticky jedinou „konkurenční“ subkulturu tramping. Ten ale vznikl již téměř o dvě desetiletí dříve a jeho hlavním působištěm nebylo městské prostředí. Nicméně swingaři jej nevnímali jako konkurenci – řada swingových hudebníků zároveň trampovala a naopak na osadách také zazníval jazz.

Je vám swing osobně blízký, nebo preferujete jinou hudbu?

Ano, jazzová hudba je mi blízká a její swingová varianta zejména. Na počátku tomu tak ale nebylo, k té hudbě jsem se vlastně dostal přes historii. Během psaní knihy jsem si budoval sbírku jazzových a swingových cédéček, která je dnes již poměrně rozsáhlá. Bez poslechu té hudby bych asi nikdy nepochopil, co mladou generaci ve třicátých a čtyřicátých letech na swingu tak přitahovalo. Ale rád si poslechnu i současnou jazzovou hudbu nebo hudbu alternativní, jsem třeba velký fanoušek Ivy Bittové.

Zabýváte se i filmy s historickou tématikou. Jaký máte názor na neustálou recyklaci tématu druhé světové války?

Jako člověka zabývajícího se tímto obdobím mě samozřejmě zájem filmařů o období druhé světové války těší. Každoročně u nás vzniknou dva až tři filmy situované do této doby a zdá se, že tomu ještě po nějakou dobu bude. Vysvětluji si to tím, že scenáristé a režiséři nevidí v současnosti takové dramatické příběhy jako v době okupace, což je logické. Jsem rád i proto, že tyto filmy mají potenciál zaujmout mladou generaci, která stále méně čte a (nejen v oblasti historie) čerpá své vědomosti víceméně především audiovizuální formou.

Za úžasný počin považuji třeba maďarský film Saulův syn, který byl v loňském roce oceněn Oscarem – po jeho zhlédnutí asi každý divák pochopí, co to byl nacistický vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau. Na druhou stranu ale ty filmy mohou způsobit i určité zmatení. Obávám se, že někteří američtí teenageři jsou dodnes na základě zhlédnutí Tarantinových Hanebných panchartů přesvědčeni, že Adolf Hitler nezemřel ve svém berlínském bunkru, ale byl zastřelen francouzským odbojem v pařížském kině…

KouraRozhovor připravila Dominika Jettmarová, Science Café.

Na záznam přednášky z úterý 9. května 2017  se můžete podívat zde: Swingaři a potápky v protektorátní noci.

Dominika Jettmarová

Fandíte Science Café?

 

Jsme na sociálních sítích