Znaková řeč, fenomén, který by si málokdo z nás spojil se středověkými kláštery. Přesto u některých mnišských řádů tvořila nedílnou součást jejich každodenního života. Díky usilovné práci Radky Těšínské Lomičkové se s tímto ukrytým aspektem mnišství může nyní seznámit i širší veřejnost. Tato mladá vědkyně, v současné době působící v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace na Filosofické fakultě UK v Praze, za svou disertační práci na toto téma získala prestižní Bolzanovu cenu, již Univerzita Karlova uděluje pouze těm nejlepším a nejobjevnějším vědeckým pracím. Vydejte se spolu s námi na pouť, která vás dovede za vysoké zdi středověkých klášterů.
Jak jste se ke studiu znakové řeči mnichů dostala, proč vás ze středověké historie zaujalo právě toto nezvyklé téma?
Ke znakové řeči jsem přišla přes studium vizitačních protokolů klášterů ze 14. st., které jsem před tím zpracovávala. To jsou texty, které nařizovaly, jak mají mniši žít. Bohužel z nich ale nepoznáme, jestli tak skutečně žili nebo ne. Dochované katalogy znakové řeči jsou prameny na pomezí, to znamená, že se z nich také nepozná, jak často se znaky používaly a jaký k nim měli mniši reálný vztah, ale přeci jen je to konkrétní záznam a konkrétní ukázka nějaké každodenní rutiny.
Další důvod, proč jsem se k tomuto tématu zavázala, byl ten, že na našem území jsou dochované prameny, konkrétně ve Vyšším brodě, které před tím nikdo moc nestudoval a mně přišlo líto jich nevyužít.
Jak dlouho jste se výzkumu věnovala a co všechno bylo potřeba udělat k jeho úspěšnému zvládnutí?
Celkově mi výzkum zabral sedm let, ale v tomto čase jsem se samozřejmě věnovala i jiným aktivitám. Procházela jsem to, co každý historik, nejprve jsem tedy musela zjistit, co k danému tématu bylo napsáno nejen u nás, ale hlavně v zahraničí, kde je tato problematika mnohem více probádaná než u nás.
Co jsem asi udělala jiného než by normálního historika napadlo, bylo, že jsem se ponořila do znakového jazyka neslyšících, abych pochopila způsob jejich komunikace. Zapsala jsem se na roční kurz a ten rok stačil k tomu, abych pochopila systém toho jazyka a zároveň si uvědomila, že je to naprosto něco odlišného od znakového systému, který používali mniši.
Žádná paralela tam tedy není?
Opravdu minimální. Jediná hlubší souvislost, na kterou jsem narazila, je záznam ze 16. století, ve kterém jsou doklady o španělských benediktinech, kteří se díky svým klášterním znakům dorozumívali s neslyšícími dětmi. Tyto děti se v klášterech poté vzdělávaly, chlapci používali svoje znaky z domova, které měli zafixované a mniši používali klášterní znaky a nějak to všemožně dali dohromady, aby se navzájem chápali.
Navštívila jste nějaký klášter, kde se znaky používají i dnes?
Ano, pravidelně jsem navštěvovala švýcarský klášter trapistek, ve kterém jsou neuvěřitelně vstřícné sestřičky. Nechaly mě, abych u nich nějaký čas žila a naučila se jejich znaky. Ze soupisu znaků v katalogu člověk příliš nepochopí, jak se mají znaky správně provádět, když si katalog přečte deset lidí, tak najednou budete mít deset možností provedení. Tato jedinečná zkušenost ze soudobého kláštera mi dovolila pochopit, jak se znaky reálně používají. V tomto klášteře jsem se učila z katalogu z 20. století a na základě toho jsem se pak propracovávala zpět v čase až do středověku.
Od používání znaků se postupně upouštělo, ví se proč?
Hodně z toho důvodu, že vznikala častá nedorozumění. Když se znak špatně provede nebo když druhá osoba nerozumí všem znakům, může velice snadno dojít k informačnímu šumu a chaosu, což byla věc, která rušila klášterní prostředí a každodenní život. Zadruhé se v klášterech nikdy tak přísné ticho neudrželo, aby se používaly jenom znaky a jakmile je člověk nepoužívá často, netrénuje je, tak začne velice snadno zapomínat. Došlo to tedy k tomu, že nakonec upřednostňovali několik málo slov, než aby se pořád drilovali znaky. I přesto, že mnišské znaky vycházejí z mluvené řeči, pořád je to jiný jazyk, který se člověk musel pracně naučit a jak vidíme i dnes, ne každý má ke studiu cizích jazyků vlohy.
Rozhovor připravila Jana Nová, Science Café.
Podívejte se na videozáznam přednášky o znakové řeči mnichů, nebo třeba na fotografie pořízené během večera a přibližte si tak zpětně neopakovatelnou atmosféru.
