Science Café > Ostatní > Vzdělaní lidé si musí hledět své svobody, říká v rozhovoru filozof Jan Sokol, host říjnového Science Café v Praze

Vzdělaní lidé si musí hledět své svobody, říká v rozhovoru filozof Jan Sokol, host říjnového Science Café v Praze

Pro rozhovor si dáváme sraz v hospodě. Na mou poznámku, že jde v Čechách o typické místo pro filozofování, říká Jan Sokol: „To je dobré místo pro rozhovor: jsme na veřejné, neutrální půdě a protože už tu nesedají fízlové, je to i místo svobody.“ Science Café se sice nekonají po hospodách, ale v kavárnách, nicméně to jsou také otevřená místa a principem našich pravidelných diskusí je, že každý může přijít a svobodně diskutovat. A právě svoboda bude tématem vystoupení Jana Sokola na pražském Science Café. Tento rozhovor by vás měl přesvědčit, že byste do kavárny Potrvá (Srbská 2, Praha 6) měli 8. 10. v 19:00 přijít.

 

Jaká byla vaše cesta k filozofii?

Dělal jsem mnoho různých věcí, dlouho řemeslníka, zlatníka, potom mechanika. 25 let jsem dělal programátora a vedl vývoj softwaru. Všechno to bylo k něčemu dobré. Z řemesla jsem se naučil, co to znamená něco dělat pořádně, a zároveň mluvit i s lidmi, se kterými byste se ve svém sociálním prostředí nikdy nepotkal. To se mi potom velmi hodilo v politice a koneckonců i ve škole. A programování je skvělé v tom, že k tomu skoro nic nepotřebujete, jen fungující počítač, kus papíru a samozřejmě čas na přemýšlení. Zvyknete si každou úlohu pečlivě rozebrat, protože počítač vám každou chybu otluče o hlavu. Schopnost rozebrat problém, aby se vyjasnil, a rozdělit, aby byl zvládnutelný, je podstatná. A za druhé si zvyknete, že vždycky děláte chyby a musíte si dávat větší pozor. To si myslím, že je i pro filozofa důležité.

 

Tématem vašeho vystoupení na Science Café je svoboda. O čem budete hovořit?

Jednou z příčin našich současných problémů je, že nerozumíme svobodě a každý si pod ní představuje něco jiného. Pro mladého člověka znamená zbavit se omezení, zábran, překážek. To je v pořádku, jenže mnoho lidí, zdá se mi, u téhle naivní představy zůstane až do penze. Nechápou, že svoboda je možná jenom ve společnosti. Svoboda, jakou můžeme mít, je vždycky jenom svoboda ve společnosti. Někteří ji hledají třeba na horách, v Antarktidě nebo někde v poušti, kde jsou sami, ale to jsou jenom takové extrémní zkušenosti. Normální svoboda je vždycky mezi lidmi a má vzájemnou povahu. Nemá smysl se ptát, jestli byl Robinson na ostrově “svobodný”.

 

Lze svobodu nějak definovat?

Svoboda není matematický pojem a tak se vlastně definovat nedá. Různé představy svobody se ale dají ukázat na běžných životních situacích. Liší se tím, jak si představujeme svobodu sami pro sebe, a jak dalece reflektujeme, že samozřejmě žijeme ve společnosti. Myslím, že umím odpovědět na “paradox svobody”, jak ho formuloval americký právník B. Cardozo: “Svoboda bez pravidel je anarchie, ale pravidla svobodu omezují.” To druhé po mém soudu není pravda. Snažím se ukázat, že dobře vymyšlená pravidla svobodu vůbec neomezují, ale vlastně teprve umožňují. Jednoduchý příklad: po silnici se jezdí vpravo. Sem tam nějakého mládence napadne, že je to omezení svobody a že zrovna pojede vlevo. Jednou jsem to zažil, v noci a beze světel. Pokud to přežije, přijde na to, k čemu je takové pravidlo dobré: kdyby se člověk nemohl spolehnout, že (skoro) všichni ostatní také pojednou vpravo, jenom blázen by se odvážil na silnici.

Žijeme mezi lidmi a čím dál víc na sobě fakticky závisíme. Učitelé a obchodníci, řidiči a uklízečky, právníci a lékaři, úředníci i umělci – všichni se živí z druhých lidí a na pustém ostrově by se neuživili. Lidé nám přihrávají různé možnosti a příležitosti a my zase jim. Tohle je pak konkrétní podoba svobody ve společnosti, kterou rád přirovnávám ke hře.

 

Jde tedy o to, aby si společnost nastavila dobře tato „pravidla hry.“

Nejenom nastavila, ale také dodržovala a vymáhala. Praktický problém společnosti, legislativy, vlády atd., je udržovat únosnou rovnováhu mezi mírou svobody a mírou bezpečí. Ty vždycky stojí proti sobě. Mnoho lidí svobodu vlastně nepotřebuje a stará se jen o bezpečí. To jim každý režim nějak poskytne: v nejhorším zavře všechny do klece, aby se nemuseli nikoho bát. Koneckonců i za komunistů se dalo žít, když člověk nechtěl nemožné. Můj táta vždycky říkal: „Komunismus je, jako když jsi po krk ve vodě. Dokud stojíš na místě, nic ti nechybí, ale když chceš udělat krok, zjistíš, že to nejde.“ Mimořádný úkol a odpovědnost vzdělaných lidí je zastávat se svobody, protože společnost se musí také hýbat. Nemůžeme jen stát na místě a bát se udělat krok.

 

 

S filozofem Janem Sokolem se máte šanci potkat 8. 10. od 19:00 v kavárně Potrvá (Srbská 2, Praha 6) a diskutovat o věcech, o kterých se běžně moc nemluví, ale mluvit by se mělo.

Fandíte Science Café?

 

Jsme na sociálních sítích