Filosofie má pověst nesrozumitelné a nepraktické činnosti, o někom, kdo lelkuje lidé řeknou, že “filosofuje”. Jak ale tedy skutečně vypadá “dělání” filosofie? Jinými slovy, jak vypadá typický pracovní den profesionálního filosofa?
Jaroslav Peregrin: Mám pocit, že pracovní den filosofa se vůbec neliší od pracovního dne například matematika. Obvykle nějaká ta přednáška či seminář někde na univerzitě, vyplňování spousty všemožných papírů, jehož prostřednictvím je dnes každý akademik nucen opodstatňovat své právo na existenci a ve zbylém času to podstatné: čtení toho, co napsali jiní, přemýšlení (to tedy opravdu může vypadat jako “lelkování”) a sepisování vlastních textů.
Ale ještě k té “nepraktičnosti”: co vlastně znamená, že je něco “praktické”? Je vymýšlení atomové bomby, nebo příprava oněch neuvěřitelně komplikovaných finančních produktů, které nás uvrhly do nedávné finanční krize, či vymýšlení léků na neexistující nemoci, které dnes, jak se mi zdá, tvoří nezanedbatelnou část činnosti farmaceutických firem, činnostmi, které jsou “praktické”?
Jsou nové technologie a fenomén internetu něčím zajímavým či inspirujícím pro filosofii?
JP: Samozřejmě. Tyhle věci s sebou nesou spoustu nových a často docela vzrušujících filosofických otázek. Někdy se tady setkáváme s termínem kyberfilosofie (viz např. http://www.suitel0l.com/article.cfm/philosophy/1887). Já jsem o tom napsal článek již více než před deseti lety (viz http://jarda.peregrin.cz/mybibl/PDFTxt/380.pdf).
Jsou nějaké aktuální objevy ve fyzice, biologii, či jiných vědních oborech inspirací nebo obecně něčím zajímavým pro filosofii?
JP: Jistěže ano. Já si myslím, že hranice mezi filosofií a vědou není nijak ostrá (stejně tak jako na druhé straně filosofie nemusí být ostrá hranice mezi ní a uměním). Filosofie se například tradičně zabývá lidskou myslí a vědomím: snaží se dobrat toho, co to mysl či vědomí vlastně je, jak to souvisí s organismem, jehož myslí nebo vědomím to je atd. A je naprosto nepochybné, že pro tyto diskuse je zásadní spousta věcí, které se dozvídáme od vědců: od neurofyziologů, psychologů, kybernetiků …
Jaký je vlastně vztah filosofie k jiným vědním oborům?
JP: Já bych skoro vynechal to “jiným”, protože já si myslím, že filosofie není věda (To je, obávám se, velmi nepolitické vyjádření, neboť Filosofický ústav je samozřejmě součástí Akademie věd … ale snad si to nepřečte nikdo, kdo rozdává peníze na vědu …) Filosofie má samozřejmě, zejména v některých svých podobách, s vědou hodně společného (já sám se například na hranicích filosofie s různými vědami pohybuji hodně), nicméně jinak si myslím, že filosofie je charakterizována tím, že paběrkuje otázky, které se do žádné vědy nevejdou. Bývají to ale často otázky, které s otázkami vědeckými úzce souvisí. Dnes se mnoho filosofů zabývá věcmi, u nichž jde vlastně hodně těžko rozlišit, zda jde o vědu nebo o filosofii. Na druhé straně tu však jsou i filosofové, kteří s vědou nepokrytě zápolí, třeba proto, že se domnívají, že filosofie může poskytnout ne jenom doplněk, ale nějakou alternativu vědeckého poznání. Ale to mi připadá scestné a o tom vám toho tedy nedokážu příliš povídat.
Má současná filosofie celosvětově uznávané osobnosti typu teoretického fyzika Stephena Hawkinga? Kdo je současnou “filosofickou celebritou”?
JP: Filosofie samozřejmě má své celebrity; i když jsou možná méně jednoznačné než v jiných oborech, protože významné výsledky ve filosofii nikdy nebývají takové, aby je uznali všichni filosofové. Když někdo objeví, řekněme, lék na AIDS, bude stěží nějaký spor o tom, že učinil převratný objev, protože tím zachrání život miliónům lidí, Nic, co může udělat filosof, žádný srovnatelný dopad mít nemůže; takže tady nikdy nebudou filosofové, na jejichž zásadním významu se shodnou úplně všichni; budou tu spíše lidé, kteří jsou hrdinové v rámci různých soupeřících filosofických škol. Pro mě osobně je klíčovou postavou současné filosofie Robert Brandom; a kdybych měl jmenovat nějaké další významné postavy z oněch oblastí filosofie, kde jsem já doma, pak by to mohli být například (omezím-li se na žijící filosofy a na ty, kteří současnou filosofií skutečně hýbou) třeba Hilary Putnam, Daniel Dennett nebo John McDowell. Na opačném konci filosofie, kde se já moc nevyznám, vyvolávají rozruch například lidé jako Slavoj Žižek či Alain Badiou, ale o nich bych rozhodně nebyl povolán hovořit.
Odehrávají se také ve filosofii nějaké dramatické objevy či revoluce, které by “přepisovaly učebnice”?
JP: To souvisí s tou předchozí otázkou – neobjevují se věci, které by všichni filosofové přijali jako převratné; objevují se ale samozřejmě věci, které vyvolají různé druhy pozdvižení či převratů. (Hovořit ve filosofii o “objevech” je ale ošidné; filosofii není dobré si představovat tak, že má – tak jako třeba biologie či sociologie – svou ohraničenou předmětnou oblast, kterou zkoumá a něco v ní objevuje. Filosofie spíše poněkud oportunisticky zkoumá vše, co se zdá být podstatné a k čemu se nehlásí žádná věda A tyto otázky se nejčastěji nevztahují k ničemu, co by se dalo v pravém slova smyslu objevit, často jsou spíše věcí vyjasňování, kritiky a otevírání nových úhlů pohledu.) Takže revoluce ve filosofii obvykle nebývají opravdu globální. Poslední skutečně velká revoluční událost se odehrála v první polovině dvacátého století, kdy se zrodila tzv. analytická filosofie, která přišla se skutečně revolučními myšlenkami (čímž nechci říci, že všechny byly skutečně nosné …) a se snahou dělat filosofii úplně jinak než předtím. Ani ta ale nezasáhla celou filosofii; naopak v části filosofů vyvolala výrazný odpor a jistý protipohyb. Ale i tak se tím celá filosofická scéna totálně proměnila. V současné době žijeme ve filosoficky poklidnějším období.
Může filosofie nějakým způsobem přispět do diskuse na současná “hot” témata jako je euthanásie, globální oteplování, ekonomická krize..?
JP: Toho by samozřejmě schopná být měla. Nemůže ovšem chtít fušovat do řemesla empirickým vědcům a snažit se od zeleného stolu řešit problémy, které se týkají faktů empirických (což bohužel někteří filosofové také občas dělají …) Zda či do jaké míry se Země globálně otepluje, o tom vám filosof může něco říci jen stěží. Filosofové by ale měli napomoci k tomu, abychom si srovnali v hlavě, jaké otázky je třeba si klást a jakým způsobem na ně vůbec lze rozumně odpovídat. To vypadá jako docela zanedbatelný příspěvek, já si však myslím, že vůbec zanedbatelný není. (Více o tom, k čemu je nám dnes podle mne filosofie, viz http://jarda.peregrin.cz/mybibl/PDFTxt/537.pdf.)
V některých vědních oborech bývá v určité době vždy nějaké převažující paradigma, teorie, myšlenkový proud či škola, platí toto také pro filosofii? Pokud ano, jaký je ten současný převažující myšlenkový proud ve filosofii?
JP: Jistě, s tím rozdílem, že tady obvykle soupeří paradigmat několik. Ve dvacátém století tu například byly dva hlavní směry: na jedné straně ona už zmíněna analytická filosofie, která vzhlížela k vědě, a na druhé straně filosofie, které se dnes někdy říká kontinentální a která má většinou blíže spíše k umění. (Ovšem pod tuto poslední hlavičku bývají zahrnovány natolik rozdílné filosofické školy, že by bylo asi rozumnější kontinentální filosofii vidět ne jako jedno paradigma, ale jako soubor několika různých paradigmat.) Na počátku jednadvacátého století ztrácí toto rozdělení poněkud na významu; možná se chystá zase nějaké paradigmatické přeskupování …
Proč se podle vás nedává Nobelova cena za filosofii?
To se musíte zeptat ve Švédsku.
Kam v hledání odpovědi na otázku po smyslu lidského života došla filosofie?
JP: Podtitul závěrečné kapitoly mé knihy Filosofie pro normální lidi (http://www.dokoran.cz/index.php?&p=book.php&id=400) zní Ale moment, neměla by nám filosofie takhle náhodou říci, co je smyslem života? A moje odpověď je, že neměla. Ač je propojení filosofie s touto otázkou oblíbeným klišé (jak ostatně dosvědčuje i vaše otázka), já si myslím, že odpovídat na ni vlastně moc nejde – protože pod ní každý představuje něco jiného. V té knize píšu, že když si takovou otázku kladu já sám, pak, zdá se mi, chci slyšet nějaký příběh, příběh, který mi dává smysl a kterého jsem součástí. A od produkování příběhů tady jsou spíše romanopisci než filosofové. Zdá se mi tedy, že otázka po smyslu života, alespoň jak ji vnímám já, není otázkou v pravém slova smyslu – to jest otázkou, která by byla zodpověditelná konstatováním nějakých faktů. A filosofie, alespoň ta akademická, by podle mne měla o faktech být.
Jedna z otázek, kterou si také řada lidí někdy položila, souvisí s naším vědomím – co to vlastně je? Žijeme v reálném vesmíru a ve své hlavě si vytváříme obraz tohoto vesmíru, respektive světa kolem nás, nebo je to vše jen nekonečný sen?
JP: Kdybychom si vytvářeli jenom obrazy, bylo by to jednoduché. My si ale vytváříme něco nesrovnatelně složitějšího: nesmírně komplikované a všelijak provázané teorie formulované v našem jazyce. Tím se my lidé lišíme od všech našich zvířecích bratranců. (A rozebrat, jak tohle dokážeme, to jest jak funguje náš jazyk a jak jeho pomocí dokážeme vytvářet neuvěřitelně komplikované “obrázky” světa, které vlastně žádnými obrázky nejsou, je pro filosofii velké téma.) Také o tom, co to je vědomí, se ve filosofii hodně diskutuje. A pokud jde o odvěkou diskusi o tom, jak můžeme vědět, že náš život v našem světě není jenom sen či jenom mámení nějakého démona či nějakého šíleného vědce, který si naše mozky pěstuje v kádi a pouští do nich různé stimuly, zájemci o její současný stav si o tom mohou přečíst v online Stanfordské filosofické encyklopedii (http://plato.stanford.edulentries/brain-vat/).
