Science Café > Praha > Lidé nesmí zapomenout, že stromy mají paměť, říká Marie Hrušková

Lidé nesmí zapomenout, že stromy mají paměť, říká Marie Hrušková

Lidé si již odpradávna tvořili vztah ke svému prostředí, k němuž neodmyslitelně patří také stromy. Jak se tento vztah v průběhu věků vyvíjel? A jaké jsou alternativní argumenty pro ochranu stromů než ty, které nám předkládají vědci? Přečtěte si rozhovor s PhDr. Marií Hruškovou, autorkou řady publikací o památných stromech v České republice a jejich velkou ochránkyní.

Jaký si myslíte, že mají moderní lidé vztah ke stromům?

To bych se vás nejprve musela zeptat, kdo jsou to moderní lidé. Já si myslím, že to není o tom, co kdo dělá nebo kde žije, ale o tom, jaký má kdo vztah k životu a co z toho života vnímá. Klidně může člověk pracovat na Staroměstském náměstí a za těmi stromy denně chodit na nábřeží a rozumět si s nimi. Naopak, někdo může bydlet v lese v hájovně a stromy mu po nějaké době půjdou neuvěřitelně na nervy.

Obecně si ale myslím, že současní lidé mají vztah ke stromům hezký. Dokonce si myslím, že si nacházejí i ten vztah, který není vyjádřen jen tím, co lze zvážit a změřit, jak s oblibou říkám.

Kdesi jste psala, že lidé mohou ve stromech objevit i hlubší témata k zamyšlení. Mohu se zeptat, co konkrétně jste tím měla na mysli?

Když například půjdete do lesa, po chvíli si můžete uvědomit, že ty stromy okolo vás jsou vlastně mimořádné. Jsem toho názoru, že stromy člověka trochu nutí, aby se zamyslel nad tím, co prožívá a nad světem obecně. K nějakému hlubšímu vztahu ke stromům se ovšem člověk musí dobrat postupně, přichází postupně s věkem a myslím, že není na co spěchat. Rozhodně vám ale mohu říct, že stromy nejsou zdaleka jen metry dřeva a kila, zdaleka to nejsou jen větrolamy nebo stromy na hrázi.

Snahou mé práce a mým cílem je přiblížit stromy lidem. Ukázat jim to něco víc, co stromy můžou dát, kromě plodů například. Také proto jsem s kolegy připravila putovní výstavu nejmohutnějších památných stromů ČR. Tím se dá lidem ukázat, jak krásné stromy u nás doopravdy jsou. Spousta lidí tam před těmi fotografiemi stála a nevěřícně koukala, že tak velký strom ještě neviděli. Byl natočen i seriál Paměť stromů, který měl ohlas, ovšem převážně u starších, což je pochopitelné. Mladí se většinou kouknou, vezmou určitou věc na vědomí a pak běží zase dál. Je to přirozený vývoj.

Jak se určuje, které stromy budou prohlášeny za památné?

Podat návrh, aby nějaký strom byl prohlášen za památný, u nás může kterýkoli občan starší 15 let. Tato žádost projde schvalovacím kolečkem přes různé orgány státní správy a pokud je kladně vyřízena, tak daný strom dostane číslo a ceduli.

Dnes existuje ústřední seznam památných stromů na Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR. Tento seznam je volně přístupný a kdokoli se může na stránkách Agentury podívat, kde všude po republice se tyto stromy vyskytují.

Když jsem na konci 60. let s památnými stromy začínala, tak seznamy volně přístupné nebyly. Vždycky jsem musela po různých odborech žebrat, jestli náhodou nějaké nemají a jestli by mi je nepůjčili opsat. Dnes je vše nesrovnatelně jednodušší.

Jaký vztah měli ke stromům naši dávní předkové? A zachovali se některé z jejich tradic až do dnešní doby?

 Na našem území žili Slované a ti byli do r. 863 (tedy do příchodu křesťanství) pohané a věříli, že jejich nejvyšší bůh Perun žije ve stromě. Pro ně to bylo samozřejmé, protože stromy je všude obklopovaly, bylo to pro ně nejpřirozenější prostředí, ve kterém žili. Věřili tedy v božstvo ve stromech, uctívali posvátné stromy, věřili, že jsou schopné chránit ty, kteří žijí v jejich blízkosti.

Ohledně tradic – typickým příkladem je návesní lípa. Na ni se přenesla původní představa onoho ochranného stromu, proto byla vysazována v centru obce. Tato tradice měla velice dlouhou historii. Lidé časem chtěli mít „vlastní“ ochranný strom, a tak si ho vysadili u chalupy. Později se připojila představa, že strom u chalupy je odkazem předků.

Dalším příkladem je velikonoční pomlázka. Tady už se kříží pohanská tradice s křesťanskou. Pomlázky se dělaly z vrby, která nejrychleji vyrašila, což reprezentovalo životní sílu. Dle tradic kluci nemuseli holky seřezat, stačilo, když se pomlázkou dotkli jejich nahé kůže. Oni si pak samozřejmě vybrali tu nahou kůži tak, aby to pro ně bylo zajímavé 🙂 Oním dotekem se životní síla ze stromu přenesla na danou dívku.

Představte si, že jsem nedávno četla, že v Praze v Ďáblicích je přírodní hřbitov a urny lidí se nepohřbívají pod kámen, ale ke kořenům stromů. Les vzpomínek tomu říkají, a podle mě je to určitý návrat ke starým tradicím – tedy sepětí života lidí a stromů. Nejde jen o úctu k zemřelým, ale ty stromy jim pomáhají se zklidnit, protože lidé jsou do jisté míry uštvaní, stresovaní. To je to „něco víc“, co stromy mohou lidem dát. Někdo si to uvědomí, někdo ne.

Ovšem argumenty dnešní společnosti, proč bychom stromy měli chránit, jsou spíše techničtějšího rázu. Například se zdůrazňuje jejich nezastupitelná funkce při koloběhu uhlíku. Dokážete se s tímto pohledem ztotožnit?

 Žiju nyní na okraji Dobříše a nemohu říci, že ochrana stromů je pro lidi venku záležitostí techničtějšího rázu – ovšem jak u koho. Ale je třeba s lidmi mluvit, aby si uvědomili, že když tam je sto let stará historická alej, mělo by být nemyslitelné ji vykácet kvůli přestavbě parkoviště. Je třeba zdůrazňovat citový vztah lidí a stromů: například když mají na zahradě starou jabloň, kterou sázel děda, a teď oni pokládají na její kmen ruku tak, jak ji tam před lety položil otec nebo babička, kteří už nežijí – a pořád je to jeden strom. Na lidi působí, že stromy mají paměť….

 

Rozhovor připravila Jana Nová, Science Café.

 

Neváhejte dorazit v úterý 12. dubna do pražské kavárny Potrvá a poslechnout si o tomto poetickém tématu něco více. Začínáme v 19 hodin.

Fandíte Science Café?

 

Jsme na sociálních sítích