MENU
špion

SC Brno 11/04: Špioni, šifry a tajná písma

Koura

Petr Koura: K jazzové hudbě jsem se dostal přes historii

24. 4. 2017 Brno, Rozhovory

Klára Hübnerová: Jenom skrz popularizaci se může věda rozvinout

Historička Dr. phil. Klára Hübnerová nás při nedávném Science Café v Brně provedla světem špionů, šifer a tajných písem. Málokdo by však rozluštil, že se touto tématikou při své práci téměř nezabývá. „Šifry mě fascinují, ale nejsou pro mě hlavním tématem,“ překvapila Klára Hübnerová i nás. V její oblasti, o níž dokonce v němčině napsala knihu, ji lze označit doslova za průkopnici. Po letech výzkumu ve Švýcarsku momentálně bádá v Brně na Ústavu pomocných věd historických a archivnictví.

Čemu se věnuje to „vaše“ téma?

Dlouhých patnáct let jsem se zabývala různými formami komunikace v pozdním středověku. Šifry s tím souvisely jako jeden ze způsobů, jakým se v té době dal zabezpečit dopis. Avšak práci jsem se věnovala ve Švýcarsku, v jehož pramenech se šifry objevují až v 16. století. Zůstávají tedy perličkou, na kterou se mi zatím nepodařilo narazit.

Proč jste se zaměřila právě na pozdní středověk? Čím je toto období zvláštní?

Dlouhou dobu se nevědělo, jak to v pozdním středověku vypadalo s poštou. Podobný výzkum přede mnou ještě nikdo nikdy nedělal. Dosavadní výzkumy se zabývaly pouze raným novověkem, v němž již existovaly pošťácké instituce s poměrně jasně rozdělenými rolemi a činnostmi. V pozdním středověku toto rozdělení teprve vznikalo. Do jisté míry se jedná o exotický svět, který se vymyká našim představám. Na druhou stranu je v něm ale také spousta věcí, které jsou s dnešním světem i jeho problémy totožné

Existuje něco, co vás během bádání překvapilo?

Ve starší literatuře se dlouhá léta dalo dočíst, že před poštou žádný systém nefungoval, nebo pouze v amatérské a chaotické podobě. Nejdůležitějším poznatkem pro mě proto byla informace, že v této době existoval dobrý a absolutně vystačující systém. Navíc v obdobném provedení po celé Evropě, ať jdete do Francie či českých zemích. Zajímavá byla také multifunkcionalita tehdejších poslů. Často navíc zastávali roli zvědů, účastnili se významných rautů, na nichž sbírali informace. Zároveň předávanými informacemi ovlivňovali městskou radu.

Jak váš výzkum probíhal?

Nejprve jsem začala zkoumat městské účty. Přenesení informací do databáze mi trvalo zhruba dva roky a na konci jsem měla asi dvanáct tisíc zápisů z šesti měst, která mě zajímala. Hledání v archivu je trošku zlatokopecká práce. Je to dobrodružství, jako věda všeobecně, a člověk nikdy neví, na co narazí. V mém případě městští písaři někdy nezaznamenávali pouze jméno posla, místo, kam šel a jaká byla jeho odměna, ale třeba i to, co bylo součástí přenášené zprávy nebo zda měla nějakou morální komponentu. Když mě pak něco zaujalo, zkoumala jsem další spisy, osobní korespondenci či poselské přísahy. Měla jsem také štěstí, že jsem narazila na dvě autobiografie radních pánů z tohoto období. Hojně jsem se zabývala i výměnou informací za války.

Proč právě za války?

Válka byla specifickou situací. Poslům, obecně chráněným určitou diplomatickou imunitou, v tomto období hrozilo ukradení dopisu a rozbití pečetí nebo dokonce napadení až zabití. Jelikož hlavní úlohou poslů bylo doručit zprávu a chránit ji před zraky ostatních, nesplnění těchto podmínek bylo považováno za obrovskou hanbu. Poslové se tak s válečnou situací snažili všemožně vypořádat. Skrývali skutečnost, že jsou poslové, neměli na sobě klasický poselský stejnokroj a převlékali se například za poutníky. Zároveň používali k ukrytí zpráv skrýše v holi nebo v miskách s dvojitým dnem. Opakovaně také skládali poselskou přísahu, ve které stálo i to, že musí zprávy velmi rychle přenášet, nikde neotálet, předat ji tomu, komu je určena, málo mluvit a nic neprozrazovat.

Bývali za svou činnost poslové náležitě finančně odměňováni?

V případě, že se této práci věnovali na plný úvazek, dalo se jí uživit. Takovýchto přísežných poslů však byla v každém městě malá skupina čtyř až deseti mužů. Z finančního hlediska, v porovnání s průměrným výdělkem, se vyplácená suma z městských účtů na první pohled nezdála být vysoká. Díky možnosti brát s sebou soukromou korespondenci, ale narůstal obnos z plateb odesílatele i příjemce. Speciální odměna také náležela těm, kteří jako první donesli velmi důležitou informaci, například oznámení o vítězství ve válce.

V ostatních případech většina lidí spojovala výdělek i činnost s jejich vlastní profesí. Například řemeslníkům, odkázaným na prodej toho, co vyráběli, se takto naskytovaly možnosti dalšího prodeje.

Dědila se úloha posla v rodině?

Nedědila, ale stávalo se, že se poté synové nebo další blízcí příbuzní mohli nějakým způsobem dostat na podobný post. Věrohodnost se totiž ve středověku vázala na rodiny a když byl věrohodný někdo z rodiny, celá rodina byla automaticky garantem věrohodnosti. Ze stejné rodiny tak mohli vyjít další poslové. U dvou nebo tří případů se mi dokonce podařilo zjistit, že se rodině přes několik generací povedl jistý sociální vzestup.

Formami komunikace v pozdním středověku jste se zabývala patnáct let, co máte v plánu nyní?

Momentálně se zabývám Václavem IV., rekonstrukcí toho, co se o něm neví a proč se vlastně stal modlou pro špatného panovníka. I tady je přítomna jistá část středověké společnosti, která měla velmi silný vliv na vznik obrazu panovníka. Zároveň je přítomna i tajná diplomacie, tajná korespondence, v krajním případě možná i šifry.

Co pro vás znamená účast na Science Café?

Myslím si, že věda je součástí každodenního života. Popularizace vědy je proto pro mě osobně velmi důležitá, vždy jsem si na ní zakládala a zároveň mě i velmi baví. Jenom skrz popularizaci se může věda rozvinout, mít jistý spád, společenský vývoj.

 

Rozhovor připravila Markéta Skopalová

Tags: , , , ,

Comments are closed.