MENU
Science Café

Březnové Science Café v Praze bude o tetování

Radka Těšínská Lomičková

Abych znakovou řeč mnichů pochopila, žila jsem chvíli v klášteře,...

1. 11. 2015 Rozhovory

Důležité je hledat i ukazovat cestu, říká miliardář a mecenáš vědy Dalibor Dědek

Na konci dne, když je vše řečeno a uděláno, je toho mnohem více řečeno než uděláno. To říká rčení, které nám připomíná, že zpravidla často hodně mluvíme o tom, co a jak by se mělo kolem nás změnit. Málokdo z nás ale jde a skutečně udělá něco pro to, aby se věci hnuly k lepšímu. Jedním z těch, kdo se o konkrétní změny k lepšímu v naší zemi snaží, je Dalibor Dědek, miliardář, majitel společnosti Jablotron a mecenáš Neuronu, nadačního fondu na podporu vědy, který letos v divadle Archa slavnostně předal Ceny Neuron spojené s prémií 250 000 korun nejnadanějším českým vědcům.

 

Proč jste se rozhodl stát se mecenášem vědy?

Chci ukázat, že poznávání světa se dá pomoct. Každý může remcat, že je u nás špatně financována věda, ale důležité je začít něco dělat. Nadační fond Neuron dělá konkrétní věci a účinně vědě u nás pomáhá, proto jsem se rozhodl právě prostřednictvím Neuronu vědu podpořit. Věřím, že Neuron může být jiskrou, která zažehne pozitivní trend.

 

Proč vás zajímá právě věda?

Od dětství jsem snil, že budu vynálezcem, četl jsem rád Verneovky a u strejdy elektrikáře se pořád v něčem vrtal. Později jsem chtěl být učitelem a do určité míry jsem se jím v mé současné roli v Jablotronu vlastně stal. Mám rád fyziku a doufám, že někdy budu mít víc času se jí věnovat. Lidstvo zatím poznalo strašně malé procento světa. To, co dokážeme vnímat a měřit, je ve skutečnosti jen pár procent z toho všeho, co nás obklopuje. Co by asi znamenalo, kdybychom toho poznali o pár procent víc? To je to, co mě fascinuje a co je pro mě obrovským dobrodružstvím. Čím jsem starší, tím víc mám otázek než odpovědí. Když jsem byl mladý, asi mi scházela pokora.

 

Za vznikem Jablotronu tedy stála vaše touha stát se vynálezcem?

Vlastně ano. Byli jsme čtyři technici, dobře vybavení dovednostmi a chtěli jsme něco dokázat. Pracovali jsme ve státní automobilce, kde sice byly celkem dobré platové podmínky, ale prakticky nic nešlo posunout kupředu. A nás to deptalo. Proto jsme s nadšením uvítali, že jsme mohli založit vlastní firmu. Naší motivací bylo realizovat své sny.

 

Byla v začátcích vašeho podnikatelského příběhu, vedle odhodlání a nápadu, také ta klasická „garáž“ jako v případě amerických firem typu Apple?

Nezačínali jsme v garáži, ale na půdě. Nebylo to jednoduché a to nejen proto, že prodávat moderní elektroniku pod značkou „Dědek“ by asi moc nefungovalo. Proto název Jablotron. Pravdou je, že rodina musela na začátku živit mě, protože jsme v začátku podnikání na první pokus zkrachovali a museli vymýšlet, jak splatit dluhy a kudy vpřed a nahoru.

 

Jablotron je ale dnes velmi úspěšná mezinárodní výrobní firma s obratem přes miliardu korun a vy velmi bohatý člověk, v žebříčku nejbohatších Čechů časopisu Forbes jste na 27. místě.

Víte, tohle jde tak trochu mimo mě. Pro mě jsou peníze médium, je to něco, co přenáší hodnotu z jednoho konce na druhý. Znám hodně bohatých lidí, kteří jsou vlastně nešťastní. Myslím, že lidská svoboda a štěstí je ukryto úplně někde jinde.

 

Jaký je tedy váš recept na štěstí?

Mám jednu báječnou vlastnost a myslím, že je to recept i pro všechny ostatní, jak prožít úžasný život. Když si večer lehnete do postele, tak si představte, co všechno jste ten den zažili krásného. Třeba to může být jen to, že jste viděli tři vteřiny vycházet sluníčko za lesem. Všechno ostatní vymažte. Všechna trápení, co vám kdo provedl a co se nepovedlo. Historii nezměníte a všechny úvahy, co by bylo bývalo kdyby, jsou naprosto k ničemu. Nejlepší je dívat se dopředu a pamatovat si jenom to dobré. Pak zjistíte, že vedete nádherný život. Je to jenom o úhlu pohledu. A nepouštějte si televizi, reportéři jsou placeni jen za špatné zprávy. Reálný svět je lepší. Jsem mnohem šťastnější poté, co jsem vyměnil úhlopříčku televize za sklo krbových kamen.

Prošel jsem si dobou, kdy jsem se z panelákového bytu přestěhoval do moderního velkého domu plného elektroniky, všechno bylo na automatiku. Pak jsem ale zjistil, že jsem se vlastně stal otrokem věcí. Teď mám dřevěnou chaloupku v Jizerkách a tam se řídím pravidlem č. 1, že tam bude jenom to, co skutečně potřebujeme, a pravidlem č. 2, že nosit se tam mohou jenom dárky, které se dají sníst, vypít nebo spálit v kamnech. Věřte, že tato jednoduchá pravidla dělají život mnohem jednodušší.

 

Nicméně do důchodu nebo na život rentiéra se ještě nechystáte, jak je vidět vzhledem k vašim aktivitám v Jablotronu i v oblasti mecenášství.

Natahovací hodinky mají ve svém mechanismu takové kolečko s pružinkou, které v nich funguje jako oscilátor, a to pořád musí být v pohybu. Říká se tomu nepokoj. A něco takového mám já v sobě. Nejsem člověk, který by se zastavil, pořád musím být v pohybu.

 

Čemu se tedy nyní věnujete?

Mám ještě spoustu snů, které si chci splnit. Jedním z nich je soukromé lyceum. Zatím ale bojujeme s byrokracií a systémem řízení věcí veřejných. Nic v této oblasti nejde snadno, ale nevzdáváme se. Naštěstí mám prostředky, které jsou k vybudování lycea potřeba, takže nepotřebujeme podporu od státu. Věřím, že právě vzdělávání mládeže je správný způsob, kam investovat peníze. Abychom se jako společnost povznesli, je třeba zdokonalit vzdělání a vědu. Jestliže chceme žít v lepším světě, nečekejme, že ho vybuduje někdo za nás. To je také důvod, proč se angažuji v Neuronu. Věřím, že je prostě důležité něco užitečného dělat a ukazovat cestu ostatním, kteří mají někdy tendenci jen naříkat a čekat na spasitele.

 

Otázky kladl Lukáš Soukup, Science Café.

Tags: , ,

Comments are closed.